Poslední aktuality

Nejbližší události

Fotogalerie

Jste spokojeni se službami poskytovanými v IC?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...
Údolí řeky Doubravy

Historie domu čp. 257

Proč vlastně vůbec zmiňovat historii obecního bytového domu, který zvenčí vypadá poměrně nenápadně? Zcela jistě kvůli uctění památky jeho bývalých majitelů, jak mnohým z vás napoví v dlažbě chodníku instalované Kameny zmizelých (něm. Stolpersteine).

Obyvateli domu, ve kterém nebo před kterým se právě nacházíte, bývávala rodina Schenkelových čítající tři členy:

Otec Mayer Max Schenkel

narozen 20. 03. 1882 v Tarnówě

deportován transportem Cf – č. 186 05.12.1942 z Pardubic do Terezína

transportem Dl – č. 1959 06.09.1943 z Terezína do Osvětimi

usmrcen

poslední bydliště před deportací: Chotěboř

Matka Irma roz. Roubíčková

narozena 02. 05. 1891 v Nasavrkách

deportována transportem Cf – č. 187 05.12.1942 z Pardubic do Terezína

transportem Dl – č. 1957 06.09.1943 z Terezína do Osvětimi

usmrcena

poslední bydliště před deportací: Chotěboř

Syn Zdeněk

narozen 13. 11. 1919 v Chotěboři

deportován transportem  Cf – č. 188 05.12.1942 z Pardubic do Terezína

transportem Dl – č. 1960 06.09.1943 z Terezína do Osvětimi

usmrcen

poslední bydliště před deportací: Chotěboř

Pan Schenkel vlastnil v Chotěboři malou tkalcovnu na nádvoří za svým domem ve Fominově ulici čp. 257, který měl ve vlastnictví od 27. listopadu 1914. Vlastníkem firmy byli zprvu partneři  Schenkel-Cach, od 20. let pouze Max Schenkel.  Vyráběli se zde zpočátku ručně, později mechanicky vlněné látky a bytové tkaniny.

V roce 1942 byl tento dům jednou ze tří adres sloužících jako shromaždiště pro židovské rodiny před jejich odsunem do koncentračních táborů.

On a jeho paní nepocházeli z Chotěboře. Chotěboř byla za jeho bydliště úředně potvrzena od roku 1900. 16. 2. 1913 se oženil s Irmou Roubíčkovou v hotelu Bristol v Praze.

V prvních týdnech okupace v roce 1939 podpořil Max Schenkel činnost ilegálního vojenského odboje v Chotěboři věnováním finanční částky ve výši 200 korun.

Jejich jediné dítě – syn Zdeněk navštěvoval nejprve základní školu a poté gymnázium v Chotěboři.  Jeho studium bylo z rasových důvodů přerušeno a musel nastoupit na nucené práce. Poslední povolenka k opuštění trvalého bydliště na jeho jméno byla z 18. března 1942. Pracoval jako pomocný dělník na stavbě železnice a výkopech vodovodu pro muniční sklad v Bílku.

Dle slov pamětníků se jednalo o rodinu, která si žila svým životem, Schenkelovi byli hodní, skromní, uzavření lidé.

Rodina Schenkelových přišla o život pravděpodobně v noci ze 7. na 8. března 1944 v Osvětimi – Březince během vyhlazení terezínského rodinného tábora.

Během pátrání v havlíčkobrodském státním archivu jsme učinily také kuriózní odhalení, a sice o bratru paní Schenkelové, Otto Roubíčkovi (nar. 19. 5. 1905). Během jeho studií na gymnáziu v Chotěboři bydlel v rodině své sestry Irmy, na jeho vysvědčení z 10. 6. 1924 v kolonce náboženství stojí: bez vyznání. Jeho povolání bylo lékař. Dle očitého svědka pana Krchova spolupracoval v Osvětimi s vrchním šéflékařem Dr. Josefem Mengelem na likvidaci židovské rasy, zejména při selekci holandských židů.

Po návratu z Osvětimi se stal komunistou a žil ve městě Železnice nedaleko Jičína ve východních Čechách. V roce 1947 opakovaně žádal úřady o prohlášení všech tří členů rodiny Schenkelových za mrtvé. V roce 1948 přešel dům do vlastnictví města Chotěboř. V roce 1950 jako vězeňský šéflékař vybíral mladé a hlavně zdravé vězně na nucené odběry pro válečné potřeby v Severní Koreji. Nadměrnými a častými odběry byli vězni natolik zeslabeni, že byli odesíláni na konečnou likvidaci do Opavy. Později se stal prvním ředitelem OÚNZ Jičín…

Kontroverzní téma, není-liž pravda?