Poslední aktuality

Nejbližší události

Fotogalerie

Jste spokojeni se službami poskytovanými v IC?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...
Hotel Vysočina a obchody na náměstí

Historie domu čp. 257

Proč vlastně vůbec zmiňovat historii obecního bytového domu, který zvenčí vypadá poměrně nenápadně? Zcela jistě kvůli uctění památky jeho bývalých majitelů, jak mnohým z vás napoví v dlažbě chodníku instalované Kameny zmizelých (něm. Stolpersteine).

Obyvateli domu, ve kterém nebo před kterým se právě nacházíte, bývávala rodina Schenkelových čítající tři členy:

Otec Mayer Max Schenkel

narozen 20. 03. 1882 v Tarnówě

deportován transportem Cf – č. 186 05.12.1942 z Pardubic do Terezína

transportem Dl – č. 1959 06.09.1943 z Terezína do Osvětimi

usmrcen

poslední bydliště před deportací: Chotěboř

Matka Irma roz. Roubíčková

narozena 02. 05. 1891 v Nasavrkách

deportována transportem Cf – č. 187 05.12.1942 z Pardubic do Terezína

transportem Dl – č. 1957 06.09.1943 z Terezína do Osvětimi

usmrcena

poslední bydliště před deportací: Chotěboř

Syn Zdeněk

narozen 13. 11. 1919 v Chotěboři

deportován transportem  Cf – č. 188 05.12.1942 z Pardubic do Terezína

transportem Dl – č. 1960 06.09.1943 z Terezína do Osvětimi

usmrcen

poslední bydliště před deportací: Chotěboř

Pan Schenkel vlastnil v Chotěboři malou tkalcovnu na nádvoří za svým domem ve Fominově ulici čp. 257, který měl ve vlastnictví od 27. listopadu 1914. Vlastníkem firmy byli zprvu partneři  Schenkel-Cach, od 20. let pouze Max Schenkel.  Vyráběli se zde zpočátku ručně, později mechanicky vlněné látky a bytové tkaniny.

V roce 1942 byl tento dům jednou ze tří adres sloužících jako shromaždiště pro židovské rodiny před jejich odsunem do koncentračních táborů.

On a jeho paní nepocházeli z Chotěboře. Chotěboř byla za jeho bydliště úředně potvrzena od roku 1900. 16. 2. 1913 se oženil s Irmou Roubíčkovou v hotelu Bristol v Praze.

V prvních týdnech okupace v roce 1939 podpořil Max Schenkel činnost ilegálního vojenského odboje v Chotěboři věnováním finanční částky ve výši 200 korun.

Jejich jediné dítě – syn Zdeněk navštěvoval nejprve základní školu a poté gymnázium v Chotěboři.  Jeho studium bylo z rasových důvodů přerušeno a musel nastoupit na nucené práce. Poslední povolenka k opuštění trvalého bydliště na jeho jméno byla z 18. března 1942. Pracoval jako pomocný dělník na stavbě železnice a výkopech vodovodu pro muniční sklad v Bílku.

Dle slov pamětníků se jednalo o rodinu, která si žila svým životem, Schenkelovi byli hodní, skromní, uzavření lidé.

Rodina Schenkelových přišla o život pravděpodobně v noci ze 7. na 8. března 1944 v Osvětimi – Březince během vyhlazení terezínského rodinného tábora.

Během pátrání v havlíčkobrodském státním archivu jsme narazily na informace o bratru paní Schenkelové, Otto Roubíčkovi (nar. 19. 5. 1905). Během jeho studií na gymnáziu v Chotěboři bydlel v rodině své sestry Irmy, na jeho vysvědčení z 10. 6. 1924 v kolonce náboženství stojí: bez vyznání. Jeho povolání bylo lékař. Později se stal prvním ředitelem OÚNZ Jičín… V roce 1947 opakovaně žádal úřady o prohlášení všech tří členů rodiny Schenkelových za mrtvé. V roce 1948 přešel dům do vlastnictví města Chotěboř.